Když zpíváme tuto mantru, vzýváme Sarasvatī, bohyni moudrosti, tvořivosti a řeči. Je to bohyně, sedící na bílém lotosu, která nám žehná jasností myšlenek a čistotou projevu. Je také symbolem, mýtickou personifikací řeky inspirace, která námi proudí, když tvoříme, učíme se nebo mluvíme pravdu (satya).

Pokud věříme, že pouze to, co je racionální a měřitelné, je skutečné, pak nám posvátné bude vždy připadat neskutečné, protože svou povahou přesahuje logiku. Sarasvatī je bohyně Vāc – řeči, učení, zvuku a vibrací. Její dar se neomezuje pouze na rozum: je to řeč, která přechází v ticho, jazyk, který nás vede za sebe sama, do tajemství. Slova a mantry nás vedou do prostoru, kde se pravda prožívá, nikoli definuje. Jako zpívání zvuku OM (praṇava) a ticho, které následuje. Jeho vibrace pokračují v tom tichu a vedou nás zpět k tomu, co leží za slovy a jazykem. Jazyk a mantra jsou brány. Jejich konečným účelem je vrátit nás ke zdroji veškerého zvuku, śabda brahman, k tomu, co vibruje v nás a kolem nás. Sarasvatī hraje na vīṇā (jihoindický nástroj) – laskavé připomenutí, abychom se naladili na písně vesmíru, abychom cvičili naslouchání (śravaṇa) anāhata nādam, neznějícímu zvuku.

Je důležité si uvědomit, že když vzýváme Sarasvatī (nebo jakoukoli jinou božskou bytost), ve skutečnosti nevzýváme nic, co by bylo mimo nás. Žádáme o vedení – o pomoc, abychom znovu našli přístup k tomu zdroji, který v nás vždy přebývá. Osvobození není oddělené od života, ale září v něm, v každém a ve všem.

Jako behaviorální vědkyně velmi oceňuji přínosy vědy. Ale neuznat její limity ve vztahu k mystice, k duchovnu, by bylo pošetilé. Sarasvatī nám nabízí svět v obou těchto oblastech. Žádný vědec nikdy nedokáže dokázat, že řeka (jako Sarasvatī nebo Gaṅgā) je svatá. Žádný vědec nikdy nedokáže dokázat, proč je řeka svatá. Nemůžeme měřit hodnotu zpěvu. Mystika není o vysvětlení, ale o zkušenosti. Naše víra (śraddhā) by měla být založena na přímé zkušenosti, jinak je to jen slepá víra.

Sarasvatī je jednou z mnoha podob Devī, Božské Matky. Skrze ni vše vzniká a nabývá podoby. Je Matkou Země. Mytologie nám připomíná, abychom žili v harmonii s moudrostí přírody, uznávali naše příbuzenství se zvířaty, rostlinami, řekami a moři; pěstovali vzájemně prospěšné vztahy; učili se jeden od druhého a rostli společně; praktikovali soucit a laskavost vůči VŠEM bytostem.

Labuť (haṃsa) je často považována za Sarasvatíino vozidlo (vahana). Mýtus vypráví, že labuť má vzácnou schopnost přijímat to, co je čisté (viśuddha), a opouštět to, co čisté není. Tento obraz vyjadřuje jogínskou vlastnost rozlišování (viveka), schopnost rozlišovat skutečné (sat) od neskutečného (asat), věčné od pomíjivého. Stejně jako labuť, která přijímá pouze esenci, i my se prostřednictvím praxe (sādhana) můžeme naučit rozlišovat, co skutečně vyživuje a co pouze rozptyluje mysl. Sarasvatī, jako bohyně moudrosti, nám nabízí tuto vnitřní jasnost – odhaluje naši propojenost se vším živým.

Připomíná nám, že síla rozumné řeči, jasného myšlení a pravého poznání patří všem. To je samotný základ demokracie: každá lidská mysl (buddhi) je schopná rozumu, a tedy i pravdy. Nikdo nepotřebuje zvláštní autoritu, která by diktovala, jak by věci měly být, protože moudrost proudí v nás všech. Mluvit pravdu nevyžaduje privilegia, ale jasnost – odstranění sobeckých zájmů, nenávisti, strachu a nevědomosti, aby mohla zazářit čistá moudrost. Pokud se chceme spojit jako společnost, naše slova nesmějí sloužit rozdělení nebo nadvládě, ale společnému blahu všech. Sarasvatī nás vyzývá, abychom používali svůj rozum a kreativitu ve službě pravdě a společnému blahu. To vyžaduje odvahu, ale zapomenout na to znamená zradit jak její dar, tak samotný princip svobody v naší společnosti.

To také znamená jednat: podílet se na utváření světa, ve kterém žijeme, ať už volením, zvedáním hlasu za ty, kteří to nemohou, nebo účastí na demokratickém procesu. Demokracie není udržována pouze ideály, ale vyžaduje aktivní rozhodnutí svých občanů. "To, co děláte, má význam, a vy se musíte rozhodnout, jaký význam chcete mít." (Dr. Jane Goodall)

Ādi Śaṅkarācārya nám ve své básni Bhaja Govindam říká, že ani dokonalá znalost sanskrtské gramatiky nepřinese osvobození (mokṣa). Když potkal starého učence, který se stále zabýval pravidly sanskrtského jazyka, připomněl mu: v okamžiku smrti tě nezachrání gramatika, ale oddanost (bhakti). Bhaja Govindam – chval Govindu, chval božské. Tímto způsobem nám je připomínáno, že veškeré naše studium písem (śāstra), veškeré zdokonalování řeči a myšlení pod vedením Sarasvatī by nás mělo nakonec vést k oddanosti. Znalost dosahuje svého plného potenciálu, když se rozvine v lásku k božskému.

To zdůrazňuje Ludwig Wittgenstein v Tractatus logico-philosophicus: "Meze mého jazyka znamenají meze mého světa." "O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet." – Poděkování patří mé dceři Luelle, která mě na to upozornila.