PRATYAHARA – léčení nemoci odpojení

Autorka: Sharon Ganon | Prosinec 2025

Pratyāhāra, pátý stupeň Pataňdžaliho osmidílné stezky, je běžně popisována jako "stažení"—schopnost stáhnout mysl a smysly od vnějšího světa. Pro mnoho lidí to bylo vykládáno jako vyhýbání se smyslům, jejich ignorování nebo popírání. Tento výklad přispěl k vnímání světa negativním způsobem, jako by byl nepřítelem spirituality. Myslím, že tento pohled omezil naše vědomí, izoloval nás od přírody a brzdil duchovní vývoj tím, že posiloval rozdělení světa na dobré a špatné a odděloval nás od přírody. Pratyāhāra je, alespoň z pohledu bhakti jógy spíše inkluzivní než exkluzivní. "Bhakti miluje smysly," jak říkával Shyamdas. Co tedy pratyāhāra je, jak ji praktikujeme a co má společného s jógou—s realizací Boha a s léčením našeho odpojení od přírody?

Bůh a stvoření nejsou odděleni. Jsme to my, kdo se odpojil od Boha i od světa. Pokud dokážeme pracovat na změně našeho vnímání toho, co považujeme a vidíme jako světské, a toho, co považujeme a vidíme jako duchovní, máme šanci přiblížit se józe. Když dokážeme nabídnout všechny své činnosti Bohu, vyššímu Já, tomu, co je za hranicemi našeho ega—když přineseme bhakti, lásku k Bohu, do našeho každodenního života—pak se náš život stane jiskřivým a magickým, rozhodně ne světským.

Pataňdžali o tom mluví několika způsoby: například v první kapitole, když hovoří o Íšvarovi—o nabízení prāṇy—svého života (PJS I.23 - Pataňdžaliho Jógové Sútry) Bohu jako nejpřímější cestě k józe. Další místo v sútře je ve druhé kapitole, kde mluví o pratyāháře jako o jedné z praxí, které vás mohou přivést blíže k józe (PJS II.54 a PJS II.55). Když smysly odrážejí mysl a mysl je naplněna láskou k Bohu, pak vaše smysly budou vnímat Boha jak uvnitř, tak navenek.

Ve čtvrté kapitole nám Pataňdžali připomíná, že všechno, co vidíme, přichází z našeho nitra, je to projekce naší mysli (PJS IV.15). Tato sútra nám říká, že "tam venku" vlastně žádné "tam venku" není. Zdroj všeho, co vidíme, je v nás. Mistr bhakti, Shyamdas, často mluvil o nirodhaḥ jako o formě odříkání. Pratjáhára je podobná nirodhaḥ. Nirodhaḥ nastává přirozeně, když člověk rozvine bhakti. Bhakti člověka proměňuje tak, že se přestává ztotožňovat s citta vṛtti, vířením mysli, a začíná vidět a realizovat Boží přítomnost ve světě i ve svém srdci. Začíná chápat, co znamená jóga, co měl Pataňdžali na mysli v PJS I.2. Jóga—vzpomínání na své spojení s věčností—nastává tehdy, když překročíte myšlenky, protože vaše pravá podstata je za hranicemi myšlenek, těla i mysli. Pratyāhāra znamená vidět Boha všude—Sarvātmabhāv.

Když jsem se svého učitele Pattabhiho Joise zeptala, aby mi vysvětlil, co je pratyāhāra, ukázal na zeď a zeptal se:

"Co je to? Co vidíš?"
"Zeď?"
"Pak musíš praktikovat pratyāháru tak dlouho, dokud neuvidíš nejen zeď, ale i Boha."

Ano, ale jak to praktikovat? Zpívání Božího jména, zpívání mantry jako śrī kṛṣṇaḥ śaraṇaṁ mama, je dobrý způsob, jak praktikovat pratyāháru a překročit světské myšlenky a postoje, které ztělesňují citta vṛtti. Mantry mají schopnost proříznout diskurzivní myšlení a umožnit, aby zazářilo světlo reality. Pratyāhāra očišťuje vaše vnímání reality a pomáhá vám zažít Boží přítomnost všude a ve všech. Skutečná krize dnešního světa není sociální, politická ani ekonomická. Naše lidská krize je krizí vědomí, neschopností přímo zakusit naši pravou věčnou, božskou, blaženou podstatu v nás a neschopností rozpoznat tuto podstatu ve všech, včetně ostatních zvířat, stromů, řek—a také ve všech věcech. Praxe pratyāháry poskytuje praktický způsob, jak odstranit avidyā, nevědomost v nás, která nás klame k přesvědčení, že jsme nadřazený druh a že svět a všichni pozemšťané musí být buď dobyti, zotročeni, nebo donuceni ohnout se naší vůli či náladě—nebo že je to místo, kterému je třeba se vyhnout, chceme-li se duchovně probudit.

Pratyāhāra nás nakonec probouzí k přímému prožitku reality tím, že zdokonaluje naše vnímání. Je to denní praxe, kterou lze provádět, když jste vzhůru, sníte nebo spíte. Je to mocná transformační praxe dávání a vzpomínání si. Probuzení vzpomínky na božské prostřednictvím mantry je praxe pratyāháry. Krišna v Bhagavad Gítě nám dává několik dalších praktických doporučení zahrnujících sevu—láskyplné nabízení všech našich činů Bohu, ještě než se jich sami účastníme. Jógin nikam nechodí bez Boha, nic si neužívá bez Boha. Jógin zve Boha, aby šel všude s ním—na večeři, na představení. Kráčí s Bohem, mluví s Bohem, vaří pro Boha, jí a pije s Bohem, zpívá a tančí pro Boha i s Bohem, užívá si života s Bohem. Protože každá vůně, chuť, pohled, dotek a zvuk, který zažívá, je sdílen s Bohem, tyto smysly se pozvedají.

Zapojit se do sevy tímto způsobem—nabídnout své smyslové orgány do služby Pánu—vám pomůže cítit Boží přítomnost ve vaší mysli, vašem srdci a vašem životě. Pak se clona - Mája všednosti pozvedne, aby odhalila pravdu—že toto všechno je Boží Leela (hra). O tom je pratyāhāra. Když přesměrujete své smysly, přesunete svou pozornost k božskému a naplníte se Jeho přítomností—takové je pravé odříkání. Když se vaše smysly stáhnou od světského a jsou nabídnuty jako oběť Bohu, pak se pro bhaktu to, co bylo dříve obyčejné, stává božským!