ĪŚVARA PRAṆIDHĀNĀ

समाधिसिद्धिरीश्वरप्रणिधानात्

samādhisiddhir īśvarapraṇidhānāt

Prostřednictvím ishvara-pranidhany, oddanosti Bohu, dochází k realizaci samádhi.

PYS 2.45

Jak by vypadal váš život, kdybyste každou událost, každého člověka, který projde, a každou situaci, která se objeví, vítali jako inteligenci života? Co kdybyste mohli plout na vlnách existence, aniž byste byli neustále vyvedeni z rovnováhy? Samádhi je toto dokonalé pohroužení a důvěra v život, které je v ústředních textových pramenech výslovně uvedeno jako cíl jógy. Ze všech metod, které Pataňdžaliho Jógasútra představuje, není žádná tak výstižná jako tato postojová metoda Íšvarapraṇidhāna. 

Samādhisiddhir īśvarapraṇidhāna, "Úplným odevzdáním se Bohu se dosahuje samādhi" (PYS II.45).

Proč velký mudrc uvedl, že tento jediný krok je tak zásadní a účinný? Īśvarapraṇidhāna znamená odevzdání individuálního já Bohu. Praṇidhāna znamená oddanost, uctívání, odevzdání, pozornost, prohloubení. Toto odevzdání se Nejvyššímu je považováno za přímý prostředek k poznání jednoty s božstvím. Když se vytvoří určité spojení s božským ideálem a veškerá zkušenost je obětována Tomu, pak je pohroužení do Plnosti realizováno jako naprostá svoboda a osvícení.

Jak má praktikující jógy žít odevzdaným způsobem života? Abychom se mohli někomu nebo něčemu odevzdat, musíme mít nejprve představu o tom, komu nebo čemu se odevzdáváme. Tušíme, co je naše Iṣṭa-devatā (ceněné božství), a směřujeme k němu. Spojujeme se s nějakým pociťovaným pocitem síly, která je podstatnější a trvalejší než naše představa sebe sama.

Je to jako objevovat stálost oblohy za proměnlivými mraky; i když se mraky objevují a mizí, vždy jsou obsaženy v něčem větším. Najdeme tuto neměnnou sílu a rozhodneme se jí důvěřovat. Možná tomu říkáte Bůh, možná tomu říkáte energie, vědomí, život nebo přirozená inteligence. Možná ji vidíte ztělesněnou v Krišnovi, Buddhovi, Ježíši, Durze, stromu nebo dokonce ve své kočce. Vnímejte, s čím jste skutečně spojeni, a prohlubujte toto spojení se svým božským ideálem.

Jakmile božské objevíme, odevzdáme se mu. Odevzdat se je pro nás, kteří jsme vyrostli ve společnosti posedlé kontrolou, ošemetné slovo. Zde odevzdání neznamená vzdát se své síly. Místo toho je to rozpoznání stabilnějšího zdroje síly a podřízení se mu. Velký súfijský mystik Rúmí napsal: 

"Žádná síla kromě tvé".

Odevzdání vyžaduje důvěru v tajemnou magnetickou přitažlivost. Je to jako zkušenost zamilovanosti. I když možná nevíme, jaká síla a proč přitahuje naše srdce, přesto ji nepochybně toužíme následovat. To je praxe vkládání mysli do Srdce, navrácení osobní inteligence univerzálnímu porozumění. Odevzdání se tímto způsobem prohlubuje naše spojení s tím, co cítíme jako střed naší bytosti, a my začínáme následovat vše, co se objeví, vnitřně i navenek. Když nemůžeme vědomě vědět, proč přišlo dobro nebo zlo, můžeme důvěřovat, že vše je nutným projevem Božství. Místo abychom se okolnostem bránili, uvolníme sílu plynout s nimi.

Jedná se o nepřetržitý meditační proces soustředění prostřednictvím odevzdání se. Umístění mysli do Srdce je přímým prostředkem kontaktu s Prostorem, který je tu pro nás, abychom se setkali s intenzitou života.

Poté, co jsme se připoutali ke svému božskému ideálu, začínáme rozpouštět iluze odděleného já. Je to jako přimíchat kapku červeného barviva do průzračně modrého moře. Rozlehlost moře okamžitě pohltí jakýkoli odstín, který barvivo dodá. Cokoli vznikne v naší psychice a v naší psychice samotné, to učiníme obětí do naší vize Bezmezného. Krásné pocity i smutky jsou výborným kompostem pro toto rostoucí spojení s nejvyšším. Jak se praví v 65. sútře Narada bhakti: "Zasvětit všechny činy Pánu znamená odevzdat Mu negativní pocity, jako je chtíč, hněv a pýcha." V tomto smyslu je třeba se snažit o to, aby se Pánovi dařilo. Prožitek odhalujeme jako posvátný tím, že jej učiníme obětí. Časem poznáme, že většina myšlenek, zejména těch, které se používají ke zdůraznění tohoto barviva identity, vytváří překážky mezi námi a mořem nejvyšší blaženosti. Když se soustředíme do božského světla, vlévá se dovnitř a rozpouští zarputilé strachy a omezení, která si sami ukládáme.

Když je připoutanost k myšlenkám spálena a pevný pocit oddělenosti roztál, začínáme znovu vidět jasně. Je to, jako bychom si konečně sundali brýle, které pro nás nebyly vyrobeny. Když se je rozhodneme sundat, okamžitě do nich vstoupí jasnost. V tomto osvíceném stavu již není pochyb o tom, že vše je dokonalým vyzařováním božství, že vše je božské. Dokážeme rozpoznat, že vše, co k nám přichází vnitřně i navenek, je projevem Boha; a nabízíme to zpět tomuto Zdroji. A když to pochopíme, poznáme, že i tento člověk je součástí onoho Všeho. Jak se praví v Īśvara-pratyabhijñā-kārikā IV.11: "Opuštěním mentálních konstrukcí s ekagratou (jednobodovostí) člověk postupně [zaujímá] stanovisko Božství". To je probuzení vlny, když si uvědomí, že vždy byla oceánem, extatické poznání, že pravda toho, co jsme, je neomezená a věčná. Integrací do božství si uvědomujeme uvolnění do naší svarupy jako čisté a prvotní energie-vědomí: bez poskvrny, nezrozené, neumírající, nezkažené žádným druhem identifikace nebo zkušenosti.

Originál: zde.