SVĀDHYĀYA - SAMOSTUDIUM - připomínání si toho, kdo skutečně jsme.

Svádhjája doslova znamená vlastní studium, sebevzdělávání nebo "soustředění se na Nejvyšší Já za všech okolností bez jakéhokoli rozptylování". Je to Pataňdžaliho čtvrtá nijáma, což jsou "co dělat" a druhý krok jeho osmikrokového systému. Téměř každý z nás musí vynaložit úsilí a praxi, aby se dostal na místo, kde se konečně může odpoutat a prožít svou vlastní pravou přirozenost; to, kým skutečně je. Toto úsilí je svádhjája.

Na začátku knihy Moudré srdce je nádherný příběh. Ve velkém chrámu severně od starobylého hlavního města Thajska Sukotai, kdysi stál obrovský a starobylý hliněný Buddha. Strašlivé bouře, změny vlády a loupeživé armády přicházely a odcházely, ale Buddha vydržel. Jednoho dne si mniši, kteří se o chrám starali, všimli, že socha začala praskat. Po období obzvláště suchého a horkého počasí se jedna z prasklin rozšířila natolik, že zvědavý mnich vzal baterku a nahlédl dovnitř. Zazářil na něj záblesk zářivého zlata! Uvnitř této obyčejné staré sochy objevili mniši jednoho z největších a nejzářivějších zlatých Buddhů, jaký kdy byl vytvořen. Buddha byl pokryt sádrou a hlínou, aby byl chráněn v dobách konfliktů a nepokojů. Stejně tak se i my setkáváme s ohrožujícími situacemi, které nás vedou k tomu, že se chceme chránit a zakrýt svou vlastní podstatu. Naše vrozená ušlechtilost však chce prosvítat bez ohledu na to, jak moc se ji snažíme skrýt. Jak si tedy vzpomenout na to, kým skutečně jsme?

Něco, co mi zůstalo v paměti od doby, kdy jsem absolvovala učitelský kurz, je Sharonin hlas, který nám připomíná, že "jógíni jsou radikální i praktičtí". Radikální proto, že chceme proniknout ke kořenům věci. Praktičtí, protože chceme vědět, jak na to.

Svádhjája se často překládá jako studium sebe sama prostřednictvím studia písem. Písma nám nastavují zrcadlo, abychom viděli svou vlastní pravou přirozenost. "Pro vidoucího se všechny věci vskutku staly Já: jaký klam, jaký zármutek může mít ten, kdo tuto jednotu spatří?" (Sváhíja). Isha Upanišad. Studium těchto starobylých textů a spisů realizovaných bytostí nám připomíná, že jiní na této cestě byli před námi a že prožít svou základní přirozenost je pro nás v tomto životě skutečně možné. Jak výstižně řekl B.K.S. Iyengar: "Člověk praktikující svádhjáju čte svou vlastní knihu života a zároveň ji píše a reviduje. Dochází ke změně jeho pohledu na život. Začne si uvědomovat, že veškeré stvoření je určeno spíše pro bhakti (oddanost) než pro bhoga (požitek), že veškeré stvoření je božské, že v něm samém je božství a že energie, která jím hýbe, je stejná jako ta, která hýbe celým vesmírem".

Ve své podstatě jsou však všechny jógové praxe formou sebepoznávání, nejenom studium písma. Odhalují nám, kým skutečně jsme. Že jsme duch, duše, Já s velkým J (Self with the capital S), nebo jak to zažil John Coltrane a sdílel s námi prostřednictvím své hudby, že jsme A Love Supreme. Kdybyste to nezažili, pravděpodobně byste tyto řádky nečetli. Jak si tedy vzpomenout? Jak se dostaneme ke kořenům toho, kým skutečně jsme? Studujeme sami sebe prostřednictvím různých jógových praktik a ty nám zase odhalují naši pravou podstatu.

Nisargadatta Maharadž řekl: "Mysl vytváří propast, srdce ji překračuje." Odříkávání a zpěv manter nám pomáhá proniknout do hlubokých temných zákoutí našeho srdce, kde můžeme mít pohřbené pocity, jako je stud, zrada, vina, zranění a hněv. Připomíná nám také vrozenou schopnost našeho srdce radovat se. Nakonec nám odhaluje naši touhu po opětovném sjednocení s naším Já. Zpěv manter je pro mě nejsilnější z praktik.

Fyzická praxe nás znovu spojuje s naším tělem a pomáhá nám, abychom se k němu příliš neupínali. Praxe nám připomíná, že jsme víc než naše tělo se všemi jeho potenciálními bolestmi, bolestmi a případným rozpadem a smrtí. Stárnutí těla nemůžeme obejít, bez ohledu na to, kolik botoxu můžeme na tento problém vrhnout!

Meditace nám pomáhá uvědomit si, že naše myšlenky jsou jen naše myšlenky. A páni, tam nahoře je to minové pole. Bylo zjištěno, že průměrný člověk má denně asi 12 000 až 60 000 myšlenek. Z těchto tisíců myšlenek je 80 % negativních a 95 % z nich jsou přesně ty samé opakující se myšlenky jako předchozí den.

A tak nás tyto praktiky vracejí ke kořenům toho, kým jsme. Ne k našemu příběhu, pohlaví, barvě pleti nebo k tomu, jak jsme úspěšní, ale k tomu, kým jsme pod všemi těmito vrstvami. Vzpomínáme si, že jsme duch a že máme srdce, které má obrovskou kapacitu jako oceán, a že se v něm můžeme uchýlit. Nebo lépe řečeno: Óm šrí Krišna šaranam máma. Čím více si vzpomínáme, tím více prožíváme láskyplnou laskavost vůči sobě (i když je to pracně pomalé!) i druhým. Pokud neznáme svou pravou přirozenost, můžeme uvíznout v hledání potvrzení zvenčí a to je přinejmenším riskantní. Toto rozpomínání se na to, kdo jsme, nás nevyhnutelně vede k tomu, že chceme jednat a povznášet ostatní bytosti, ať už jakýmkoli způsobem. Právě otevřené a citlivé srdce má schopnost proměňovat svět. Začínáme tak ztělesňovat mantru Lokah Samastah Sukhino Bhavantu.

Originál: zde.