Duben

Vše, co potřebuješ vědět, a vše, čím jsi kdy byl: destilátem

Autor Niklas Noack | Duben, 2024 (překlad Naděžda Brzobohatá)

Představte si kávovar French press. Nyní si představte, že kávovar plníte kávou po lžičkách nebo, pro účely tohoto textu, více než 100 000 verši z Véd. Nalijte trochu horké vody poznání a nechte v ní verše plavat. Pak pomalu, ale jistě stiskněte píst jako prostředek realizace. To, co najdete na dně francouzského lisu, je zhuštěné zjevení, přefiltrované přes všechny duchovní praxe, které jste kdy dělali. Zjevení, které jste obdrželi, je doslova "Velké prohlášení" neboli v překladu ze sanskrtu: Mahávakja.

Když Šankaráčárja systematizoval Védy, prošel podobným, avšak méně zkráceným procesem a z védských písem vyfiltroval mimo jiné čtyři Mahávakje, jednu pro každý z hlavních védských textů. Dvě z Velkých prohlášení si v průběhu staletí získala zvláštní pozornost a byla nesčetněkrát citována jako základní učení školy indického myšlení Advaita Védanta, jejímž je Šankaráczárja známým zastáncem.

Žil v jižní Indii kolem roku 800 n. l. jako filozof a učitel a Mahávakja tat vam asi to odráží. Jedná se o upadeśa vākya, výrok učení, který v Čandogja upanišadě přednáší učitel a otec (Uddalaka) svému žákovi a synovi (Svetaketu). Otec se také dělí o různá přirovnání, která vysvětlují, proč jsem já (Džív-Atman, Já) stejný jako Brahman, Absolutní skutečnost. Stejně jako včely sbírají nektar z různých květů, říká, aby ho pak donesly do úlu, kde se smísí se všemi nektary od všech včel a nelze ho rozlišit, tak i my v sobě nosíme esenci, která je od esence ostatních nerozlišitelná. "Tou (esencí) jsi ty, můj synu, Svetaketu."

Druhá mahávakja neboli velké prohlášení, je anubhava vākya: výrok o zkušenosti z Brhadaranjaka upanišady. Aham Brahmasmit se překládájako "Já jsem Brahman". Tento výrok poukazuje na velmi intimní, osobní realizaci, kterou může člověk zažít pouze sám. Slova ani myšlenky nestačí k popisu nevýslovné pravdy, kterou obsahuje.

Oba výroky přesně ukazují na základní princip jednoty a chápání védského myšlení, že osobní Já (Átman) a univerzální princip (Brahman) jsou v podstatě jedna a tatáž neměnná skutečnost.

V protikladu k tomu si jako lidé rádi libujeme v jinakosti, někdy dokonce do té míry, že odloučení a odcizení zahrneme do společenských pravidel a etických kodexů. Lidé (a nelidská zvířata! a rostliny!) však mohou vypadat jinak, žít jinak, mluvit jinak, myslet jinak a věřit jinak, avšak podstata, na níž stavíme své iluzorní já, které pak nazýváme svou osobností, se od sebe nijak neliší.

Ba co víc, "kořeny", na které se často odvoláváme jako na náš základní argument pro to, kým jsme, například pokud jde o pohlaví, etnickou příslušnost nebo příslušnost k zemi, jsou, pokud tyto "kořeny" vystavíme analytickým konceptům védántského uvažování, zástěrkou naší pravé podstaty.

Odhrnutím závoje zaslepující a otupující závislosti na separačním myšlení odhalíme Absolutní skutečnost, božský Brahman.

Brahman je naše prvotní pospolitost, hmotná (sat) a cítící (cit) příčina naší existence, která nás udržuje a jeví se nám jako nekonečná blaženost (ānanda). Proces uvědomění si tohoto se jeví jako paradox: praptasya praptih - "dosažení toho, co již je". Je to jako neustálé hledání klíčů v bytě, ačkoli je celou dobu máte v kapse kalhot. Nikdy se neztratily.

A tak uvědoměním si sat-cit-ánandy mizí smutek spojený s jinakostí, omezeností a konečností a já, džívatman, dostávám možnost jednat v našem světě odpovídajícím způsobem: z místa pravého štěstí, se soucitem a láskou, zakotvený v jednotě, kterou všichni sdílíme, a posilovaný touto jednotou.