Bhakti - oddanost

hare kṛṣṇa hare kṛṣṇa kṛṣṇa kṛṣṇa hare hare

hare rāma hare rāma rāma rāma hare hare

Radha calls to Krishna, as "the one who has captured my heart, mind, body and soul, my everything, my all!"
Krishna affectionately calls Radha, his beloved, the name Rama, which means "my queen, my delight."

This is a love dialogue between the soul (Radha) and God (Krishna).


- z Kālį Santaraṇa Upaniṣad (třiceti-dvou slabičná mantra)

V tradici Jivamukti je Bhakti, oddanost, klíčovým prvkem každé lekce, protože pokud vědomě nezaměřujeme svou mysl na něco, co nás přesahuje nebo na nějaký druh posvátné energie, můžeme skončit uctíváním světských záležitostí, jako jsou ambice, ješitnost, arogance nebo nejistota v naší praxi a tím mohou časem nabýt na formě.

Oddanost znamená lásku, věrnost a nadšení pro posvátno. Bez oddanosti byste toto s největší pravděpodobností nečetli a možná ani já bych to nepsala. Bez oddanosti bychom všichni ukončili duchovní praxi po "fázi líbánek", kdy začnou bolet kolena a kříž a euforie po cvičení se zjemní. Co je to, co nás žene pokračovat? Co nás nutí vstát, rozložit podložky a uložit meditační deku?

Uctívání nás přivede blíže k našemu předmětu oddanosti. Pokaždé, když si na začátku praxe stanovíme svůj záměr, je to jako zadávat cíl do navigačního systému. V opačném případě - pokud nezadáme cíl, pravděpodobně skončíme na místě, kde jsme nechtěli být. Jakmile vložíme cíl do našeho navigačního systému, je nutné, zaprvé: uznat, že sami cestu neznáme (pokora) a zadruhé: mít dostatek důvěry, abychom se nechali vést. V duchovní praxi je silou, která vede naši cestu, Bůh nebo nějaká jiná forma posvátné energie, která se stane naším duchovním magnetem; přitahuje nás k ní a následně i nás samotné.

Ale umožnit vedení nebo o něj dokonce požádat vyžaduje pokoru - uznání toho, že nevíme, víru nebo důvěru - v něco, čemu nemusíme intelektuálně rozumět a oddanost - schopnost zůstat na cestě, i když to vyžaduje tvrdou práci.

Lidské tělo má často podobu toho, co je po něm po celý život žádáno: chodidla baletky budou mít tvar špičatých bot, krk houslistky se může vždy naklánět více na stranu, podle toho, na kterou nástroj držela, ruce sochaře mohou být hrubé a tak dále. Stejně jako se naše tělo formuje a formuje způsobem, k němuž ho většinou používáme, tak i naše mysl a duše. Naše činnosti formují naše těla a naše emoce se nám otiskují do tváře. Jsme jako kameny, dlouho omýlané vodou. Čemukoliv se věnujeme, bude nás formovat a formovat postupem času stále více. To znamená, že pokud se věnujeme uctívání posvátna, Božství nebo Lásky, tím více se staneme posvátným, Božstvím nebo Láskou samotnou.

Uctívání má velmi opakující se povahu, stejný rituál se provádí nesčetněkrát s největší láskou a oddaností, jaká je v danou chvíli možná. Oddanost nezná nudu nebo strnulost v obvyklém smyslu, nezáleží jí na tom, jak často se dělá totéž. Oddanost vždy vnese do akce stejné kouzlo, jako kdyby byla provedena poprvé či naposled.

Jak říká Padmaji: "s velkou láskou vše je možné." Oddanost je největší láska a zcela jistě umožňuje vše. Nebo naopak - s trochou lásky toho není tolik možné, s malou láskou by každý duchovní aspirant opustil svou cestu při prvních potížích. Praktikování bez oddanosti je jako lampa bez oleje. Nevydrží a nepřinese žádné světlo.

Maha Mantra je kosmická milostná píseň k Božství a je to uctívání ve své nejradostnější podobě. Když se plně věnujeme chantování (odříkávání či zpívání manter), ztrácíme se v lásce, vzpomínáme na její kvality a vyvoláváme její emocionální stav; stáváme se láskou samotnou. Zpíváním jména Božského si připomínáme naši Božskou přirozenost. Tesk a touha, které vibrují touto mantrou, se stanou našimi vlastními, jakmile je budeme zpívat - a naše duše si bude pamatovat svou touhu být sjednocena s Božstvím nebo jeho vlastní Božskou přirozeností.

Oddanost má mnoho tváří: může být extatická, jako zpívání mahá mantry po celé dny a noci, ale může být také tišší a intimnější. Může být malá, jako malé sklonění hlavy směrem k srdci, abychom si vzpomněli na Boha nebo Gurua, než přejdeme k našemu prvnímu pozdravu slunci. Oddanost může být jemná, jako je opatrně vzít předmět z oltáře a vyčistit jej. Možná to znamená jen procvičovat to, co jsme se naučili od učitelů. Naše oddanost může mít během našich životů dokonce různé formy a podoby a v určitém okamžiku se naše uctívání stane tak jemným, že bude téměř neviditelné, protože jsme se již stali tím, co jsme uctívali.

Autorka: Martyna Eder. Originál zde.